Vítejte na stránce průvodkyně Andrey Barcalové, první české držitelky mezinárodního ocenění "Traveller Choice Awards" udíleného v oboru průvodcovství
aktualizováno 29.9.
PŘÁTELÉ, JE MI TO VELICE LÍTO, ALE Z VÁŽNÝCH ZDRAVOTNÍCH DŮVODŮ JSEM PO 30 LETECH PRÁCE PRŮVODKYNĚ, NUCENA MOJI MILOVANOU PROFESI UKONČIT.
Veškeré rezervace se tímto ruší, platby vám budou vráceny okamžitě, kdy se vrátím z nemocnice, můj stav se stabilizuje a budu moct na počítač. Omlouvám se za komplikace a děkuji za pochopení.
OBYČEJNÝ PŘÍBĚH, JEDEN Z TĚCH, KTERÝ SE, V TROŠKU OBMĚNĚNÉ PODOBĚ, MŮŽE STÁT KOMUKOLIV Z NÁS
Bylo 5. září 2026, probudila jsem se do krásného prosluněného dne a netušila, že to bude den osudový, který změní od základu můj dosavadní život. Byla sobota, pro průvodce klasický pracovní den, něco jako pondělí pro běžného pracujícího. Na programu jsme měli prohlídku kláštera na Bílé Hoře, dost jsem se těšila, protože provázení v klášterech je pro mě jednou z nejkrásnějších prací a moc mě baví.
To krásné prosluněné sobotní ráno mělo jeden malý defekt na krase, bolest v kříži. Poprvé jsem ji pocítila dva dny předem, přišla znenadání a byla dost intenzivní. Bolesti zad či jiných končetin neznám, již řadu let každý den cvičím, udržuji se v kondici, nemarodim, po fyzické stránce jsem se nikdy necítíla tak dobře jako teď po padesátce, bylo mi proto hned jasné, že něco nestandardního se děje,jen jsem nevěděla co. Protože jsem při prvním dni, kdy mě záda chytla, vypozorovala, že bolest poměrně rychle ustupuje v sedě, tak jsem si, poprvé v životě, vzala do práce rozkládací sedací hůl "trojnožku" , říkala jsem si, že když mě záda chytnou, odvyprávím vše v sedě.
Prohlídka začala standardně v 10:00 a vše probíhalo na pohodičku, účast byla hojná, plno známých tváří, užívala jsem si to, od exteriérů kláštera jsem postupně přešla na výklad nástěnných maleb v ambitu a netušila, že se mi odpočítávají poslední minuty mojí milované průvodcovské profese.Asi po třiceti minutách, zrovna u vyobrazení Zvěstování Panny Marie, se dostavilo "divadelní okno", dívala jsem se na malbu a vůbec netušila co na ní je. Situaci jsem se snažila zachránit nějakým vtipným komentářem, znovu jsem se na malbu podívala v domnění, že teď se chytnu, ale místo prozření přišlo něco daleko horšího, při pohledu na malbu jsem zjistila, že nejen, že nevím, co vyobrazuje, ale navíc jí přestávám i vidět. Jak mi postupně zrak odcházel, cítila jsem, že s ním odchází i stabilita, potřebovala jsem se o něco opřít, vybavil se mi pilíř ambitu, který musel být někde za mnou, ale už jsem nic neviděla, podařilo se mi ho nahmatat rukou , opřela jsem se o něj, skupince jsem řekla, že mi je nějak divně, a tam někde moje vzpomínky prakticky končí. Chybí mi obraz, vím jen, že kolem mě lidé komunikovali, a že jsem jim pravděpodobně odpovídala., když mě pokládali na lavici, musela jsem být tudíž při vědomí, ale nevybavuji si to.
Neodhadnu, jak dlouho ten stav nevědění trval, vteřiny? možná minuty, co si však pamatuji naprosto přesně byl okamžik, kdy se mi zrak vrátil, bylo to impozantní, připomínalo mi to velké filmové záběry, kdy kamera prolétává hustými mraky, nikde není nic vidět a najednou přijde waw efekt, kdy kamera vyletí z mraků a před divákem se objeví zdrcujícně krásná přírodní scenérie nebo něco jiného, dechberoucího. Na začátku té mojí, klášterní filmové scény jsem viděla úplný prd, ležela jsem na zádech, zírala vzhůru, všude kolem jen žlutá mlha, pak najednou z ničeho nic nastal obrat, mlha začala ustupovat až nakonec zmizela úplně a nad hlavou se mi zjevila obrovská Madona s Ježíškem v krásných šatech a ještě krásnějších, jasných barvách. V první vteřině mě hlavou prolétlo , že už to mám za sebou a jsem v ráje, v následující vteřině jsem se za tu myšlenku zastyděla neb mi hlavou proběhly všechny moje hříchy,, kterých bylo požehnaně, bylo jasné, že v ráji být nemohu, na peklo to nevypadalo, takže zbývala poslední varianta, vše kolem je reálné a já žiji.
Následovaly vteřiny upřímné radosti, dál jsem pozorovala tu úžasnou výmalbu nade mnou, bylo to vůbec poprvé, kdy jsem viděla nástropní fresky z polohy ležmo, pravděpodobně jsem se tak stala první Češkou, která měla možnost při prohlídce kláštera obdivovat fresky v leže na zádech, dokonce mě napadlo, že by stálo za úvahu, uspořádat speciální prohlídku ambitu na Bílé Hoře, při které by si lidé mohli fresky vychutnat vleže, je to totiž úplně jiný zážitek než při pohledu ve stoje se zakloněnou hlavou, schválně si to někdy zkuste.
Posadila jsem se, skupince jsem řekla, že už je mi fajn, že šlo pravděpodobně jen o chvilkovou indispozici způsobenou tím, že jsem od snídaně nic nepila a bylo poměrně teplo. Znovu jsem se postavila a pokračovala ve výkladu. Moc daleko jsem se však nedostala, u sv.. Václava, respektive jeho kaple, to se mnou seklo podruhé, opět ztráta zraku, poslední, co jsem viděla, byla moje pravá ruka, byla smrtelně bílá, kůže a nehty spolu splývaly v jeden bíleskvouci celek, ruka se třásla jak při Parkinsonovi. Opět jsem se skupinkou komunikovala, ale nevybavuji si to, k plnému vědomí jsem se vrátila až v sanitce. Tímto bych chtěla poděkovat účastníkům skupiny za jejich rychlou reakci a za přivolání záchranné služby.
Po propuštění z Ústřední vojenské nemocnice následoval sled událostí, který byl velmi rychlý, vyšetření na interně, prokázání borélie v krvi, nasazení antibiotik, po čtyřech dnech výrazné zhoršení zdravotního stavu, objevily se silné bolesti hlavy, bolesti zad v oblasti lopatek, bolesti očí, uší, opakované výpadky zraku, brnění jazyka a rukou, zmatenost, výrazné zpomalení řeči, při větším zatížení mozku docházelo k omezení hybnosti některých prstů na ruce, k tomu extrémní únava, která mi znemožňovala i obyčejnou chůzi. Následovala hospitalizace Na Bulovce, neurologie a nakonec infekční, kde byla provedena lumbální punkce, která přinesla jasný výsledek : klíšťová encefalitida, se zasažením celé centrální nervové soustavy včetně mozku.
Zatímco borelióza se dá zaléčit antibiotiky, encefalitida je virového původu, antivirotika na ní neexistují, jedinou léčbou je naprostý klid a pokud možno vyřazení mozku z provozu. Po několika týdnech, kdy bude docházet k zlepšení, se pak pomalu začne zvyšovat zátěž jak mozku tak fyzická. Léčba je dlouhodobá, od několika měsíců až po jeden rok, či déle. Co je pozitivní, když vše probíhá dobře, tak se člověk může vyléčit úplně bez trvalých následků.
Tak mi, prosím, držte palce , ať se mi to podaří, budu se o to snažit, motivace je velká, vrátit se, i když třeba po několika letech, k mé milované profesi, k provázení, je to moje celoživotní láska, která mě vždy neskutečně bavila, naplňovala, dělala mi radost, a to zvláště proto, protože přenášela radost i vám, kdo jste na moje akce chodili. Mějte se hezky a těším se, že se někdy v budoucnu opět setkáme na některé z mých vycházek či přednášek Andrea
P. S. Moc vám děkuji za vaše emaily a zprávy, které jsou povzbuzující a milé. Jednou z hlavních podmínek léčby je naprostá absence užívání jakékoliv elektroniky, emaily a zprávy si nechávám číst, odpovídat na ně však, bohužel, nemohu, tak se nezlobte, i pouhých 5 minut na PC je pro mě obrovská zátěž, tento můj příběh jsem diktovala, napsat bych ho nezvládla. Děkuji za pochopení.
NOVINKY A FOTOGRAFIE Z VYCHÁZEK AKTUÁLNĚ VŽDY NA
